Společnost středoškolských pedagogů - Dopis ministrovi

Mgr. Tomáš Jurčík

předseda Společnosti středoškolských pedagogů

Havlíčkova 4135

430 03 Chomutov

Vážený pan

Mgr. Josef  Dobeš

ministr

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Karmelitská 7

118 12 Praha 1

Vážený pane ministře,

            obracím se na Vás jménem Společnosti středoškolských pedagogů, která se už dlouho staví kriticky vůči snahám části školských úředníků i učitelské veřejnosti kontrolovat úroveň středních škol pomocí celostátních testů, nazývaných státní maturitou. Odmítáme ji proto, že povede k nivelizaci vzdělávání. Její zastánci zdůrazňují její přednosti, zejména to, že srovnávání škol co do kvality výuky přiměje školy se slabšími výchovnými výsledky k jejich zlepšení. Byl jsem u toho (vletech 1992 až 1995 jsem pracoval jako referent pro střední školy v odboru resortní kontroly MŠMT a s p. Roupcem jsme problémy škol a školství pravidelně konzultovali), když ÚŠI Mgr. Petr Roupec začal proměnu školních inspektorů z kontrolorů pedagogické činnosti škol na kontrolory jejich hospodaření. Mé námitky, že tím popírá historické zkušenosti významu školních inspektorů jako osob odpovědných za úroveň škol a šířících dobré metody mezi školami navzájem, odmítal s tím, že za pedagogický proces odpovídá ředitel školy. Souběžně s tím narůstaly byrokratické úkoly vedení škol natolik, že z ředitelů se stávali úředníci, kterým na kontrolu pedagogického procesu prakticky nezbýval čas. Dokonce byla zavedena praxe vycházející z toho, že do konkurzů na ředitele škol se mohli hlásit i odborníci bez pedagogického vzdělání, protože ředitel je dnes vlastně manažerem, který zajišťuje chod školy po materiální a finanční stránce. Pedagogickou činnost učitelů mají kontrovat zástupci ředitele. Ti na to při svých úvazcích a pro zaneprázdnění jinými povinnostmi reálně nemají dostatek času.

            Dalším zhoubným krokem k devastaci našeho středního školství bylo příliš liberální zařazování nových škol do sítě škol. Mnohé soukromé školy byly zařazovány do sítě škol, přestože nesplnily předepsané podmínky. Začalo to záhy po Listopadu, kdy si někteří úředníci MŠMT sami pro sebe a své známé připravili benevolentní předpisy pro zakládání soukromých škol. Často ani tyto předpisy neplnili, mnohdy potřebné materiály byly dodávány dodatečně až po zařazení jejich škol do sítě. Že šlo o podvodné jednání příslušných úředníků, je zřejmé. Ti, kterým jsme porušování předpisů dokázali, z MŠMT odešli. S jedním z nich jsem se potkával na Ministerstvu financí. Zásadní chybou bylo to, že na naléhání některých poslanců bylo původní rozhodnutí o dotacích pro soukromé školy ve výši 60% normativu na žáka zvýšeno na 90%. Mnoho podnikavců začalo zakládat soukromé školy s tím, že rodiče žáků přesvědčovali o vyšší úrovni jejich škol ve srovnání se školami státními. Opak byl pravdou. Někteří zřizovatelé soukromých škol šetřili i na učitelském sboru. Zaměstnávali i nekvalifikované učitele, aby jim nemuseli platit podle platných tarifů. Že tím trpí úroveň výuky, potvrdily i zkušební podzimní maturity.

            Státní maturity nejsou pro naše školství tím nejlepším lékem. Dočasně mohou přispět k tomu, aby školy s velmi nízkou úrovní mohly být vyřazeny ze sítě škol.

            Vezmeme-li v úvahu, že příprava státních maturit už stála stamiliony korun, je potřeba uvažovat nad tím, zda zjišťování úrovně škol bez nutnosti vynakládat další prostředky by stejně nebo ještě lépe mohla trvale zajišťovat Česká školní inspekce. Kontrolu hospodaření škol by měla přenechat svým zřizovatelům a navrátit se k svému původnímu poslání – kontrole pedagogického procesu na jednotlivých školách a jejich celkové úrovně. Měla by zřizovatelům škol dodávat informace i o úrovni vyučování jednotlivých škol a znalostí jejich žáků. K vyhodnocení základních škol by přispělo i sledování úspěšnosti žáků z jednotlivých základních škol na školách středních. Na hodnocení středních škol by měla mít vliv především úspěšnost jejich absolventů na vysokých školách.

            Srovnávání úspěšnosti škol školní inspekcí by nevyžadovalo žádné další finanční náklady. Podmínkou by bylo to, aby se školní inspektoři rekrutovali z nejlepších zkušených pedagogů. Ti by navíc, stejně jako tomu bylo v minulosti, přenášeli zkušenosti nejlepších učitelů ze školy na školu.

            Až do současné doby jsou u nás ještě špičkové školy, a to jak gymnázia, tak i střední odborné školy, které díky tradicím a špičkovým pedagogům dosud vychovávají perspektivní absolventy pro nejnáročnější vysokoškolské obory. Největší hrozbou státních maturit je nebezpečí nivelizace vzdělání. Budou-li školy hodnoceny podle výsledků testů, nezbude ani těm nejpřednějším školám nic jiného, než zaměřit se na předpokládané otázky ve zkušebních testech, což velmi negativně ovlivní individuální pojetí výuky u špičkových pedagogů.

Problémy s množstvím středních škol

            Smyslem státních maturit je mimo jiné zřejmě i snaha eliminovat školy s nedostatečnou úrovní ze sítě škol. Jak výše uvedeno, to by mohla ještě precizněji provést školní inspekce. Už první cvičná zkouška státních maturit ukázala, že mezi nejméně úspěšnými školami je nejvíce škol soukromých. Je zřejmé, že jejich zřizovatelům nejde o kvalitní vzdělání žáků, nýbrž o zisk z podnikání.

            Soukromé střední školy se začaly množit jako houby po dešti poté, co si vybojovaly z původních 60% celých 90% normativu na žáka, tedy jen o10% méně, než kolik dostávají školy státní. Přijímají i žáky, kteří nemají předpoklady k úspěšnému vystudování střední školy, natož k přípravě na maturitní zkoušku. Před Listopadem byla úspěšnost středních škol hodnocena i podle toho, kolik absolventů odmaturovalo s vyznamenáním. Školy, ve kterých u maturity propadalo více studentů, byly kritizovány za špatnou přípravu. Přesto si řada škol právě díky vysoké náročnosti pedagogů uchovávala vysokou úroveň. Naprostá většina absolventů těch škol bez problémů ukončila vysokoškolské studium.

            Máme-li dosáhnout potřebné úrovně maturantů, musíme co nejdříve zrušit rozdělení maturit na náročnější a méně náročné. Pokud žák není schopen dosáhnout požadovaných znalostí a kompetencí, nemá mít vůbec možnost se k maturitě přihlásit. Každá maturita opravňuje k přijetí na vysokou školu. Pro přijetí do zaměstnání ve výrobě je výhodnější příslušný výuční list než maturitní vysvědčení, které neříká nic o jeho připravenosti vykonávat odborné práce. V této souvislosti je namístě otázka účelnosti středních odborných učilišť zakončených maturitou.

            V našem školství přetrvává jistý anachronismus: Absolvent střední školy, který úspěšně dokončil všechny ročníky, v případě, že neuspěje u maturity, nedosáhne žádného stupně vzdělání. Absolvent odborného učiliště, jehož úroveň většinou ani zdaleka nedosahuje úrovně vědomostí absolventa střední školy, protože studoval nejméně o rok méně, získává stupeň vzdělání. Aby tato nerovnost byla odstraněna, postačí, když maturita nebude chápána jako podmínka ukončení střední školy, nýbrž pouze jako podmínka pro přijetí na vysokou školu. Žák by absolvoval střední školu získáním vysvědčení za poslední ročník. K maturitě by se musel předem přihlásit.

Snižování počtu středních škol

            Rozhodnutí o omezení počtu středních škol skrývá nebezpečí nevratného poškození malých měst, ze kterých zmizí střední školy, zejména víceletá gymnázia. Problém spočívá v tom, že tyto školy umožňují studovat v nich dětem z relativně malé spádové oblasti. Jejich zrušení znemožní i nejnadanějším dětem, které se v malých obcích narodily a bydlí tam, rozvíjet jejich vlohy a schopnosti optimálním způsobem. To znamená, že tyto děti budou nejen ochuzeny o nezadatelné právo na optimální rozvíjení svých vloh a schopností, ale i to, že

 se společnost ochudí o vysoce erudované odborníky, kteří z nich mohli vyrůst. Řeči o zajištění dopravy do větších měst jsou spíše fantazií než realitou. Malé školy, zejména malotřídní, do svých žáků sice nahustí méně encyklopedických vědomostí než velké školy, neboť se zaměřují spíše na dobré zvládnutí základů učiva a jejich využití, zato jsou úspěšnější v dovednostech žáků získané poznatky aplikovat, v poznávání přírody a společenských vztahů. Dnes se pro tento způsob vžil termín získání kompetencí. Malotřídní školy jsou nenahraditelné pro zachování venkovského osídlení, malé střední školy jsou zárukou rozvoje malých měst jako venkovských center. V této souvislosti by krajské úřady měly spolupracovat se Sdružením pro obnovu venkova.

            V nedělních OVM z 9. ledna Martin Kocourek s Milanem Urbanem se shodovali v tom, že je nezbytné využívat mozkového potenciálu co nejefektivněji, nemáme-li dál zaostávat za světem. To vyžaduje vyhledávat a vychovávat všechny talentované děti, aby žádný budoucí potenciální vědec, technik, prostě žádný potenciální špičkový pracovník nebyl zadupán nedomyšlenými organizačními opatřeními už v útlém věku.

            Přesvědčení ekonomů, v tomto případě spíše ekonomistů, že koncentrace žáků do velkých škol je ekonomičtější než jejich rozdělení do škol malých, a navíc se v nich žáci naučí víc než ve školách malých, pomíjí skutečnost, že v malých školách jsou si žáci i učitelé mnohem blíže než ve školách velkých. Zatímco obyvatelé vesnic vědí o sobě dobré i špatné, což z nich dělá jakousi velkou rodinu, obyvatelé větších a zejména velkých měst často neznají ani své sousedy v paneláku, ve kterém spolu bydlí. Tyto vztahy platí i pro školy. Zatímco na malých školách každý ví o tom druhém prakticky všechno, na velkých školách nabývá převahu odcizení mezi žáky stejně jako ve velkých městech odcizení mezi jejich obyvateli.. To podporuje rozvoj celé řady negativních jevů, z nichž nejzávažnější jsou šikana, drogová závislost a další negativní jevy.

            Optimalizace středních škol by měla spočívat v rušení paralelních škol ve městech. Omezení víceletých gymnázií by mělo být dosaženo tím, že bude administrativně, nejlépe prostřednictvím dotací na žáka, omezen počet jejich žáků na přibližně jednu desetinu populace v ročníku. To rapidně zvýší jejich úroveň, protože o přední místa ve třídě budou soupeřit bývalí tahouni ze základních škol. Přitom se zvýší i úroveň základních škol, protože dva či tři tahouny ve třídě, kteří odejdou na gymnázia, okamžitě nahradí ti, kteří zůstávali v jejich stínu. Pokud z páté třídy odchází třetina nejlepších žáků na osmileté gymnázium, žádní skuteční tahouni se v takto postižené šesté třídě asi nenajdou. Ke škodě jak zbylých žáků na ZŠ, tak nejnadanějších žáků v osmiletých gymnáziích, protože místo rychlého postupu ve výuce jsou brzděni svými méně nadanými spolužáky, kteří měli dokončit povinné vzdělání na základní škole.

            Návrhy na slučování škol v sobě obsahují nebezpečí požadavků ekonomistů i na neúměrné zvyšování počtu žáků ve třídách. Odkazy na to, že dříve bývalo ve třídách třicet i více žáků, neberou v úvahu skutečnost, že dnes je stav poznání mnohonásobně vyšší než před několika desítkami let. Úměrně tomu se zvyšují i požadavky na žáky a učitele. O udržení kázně v početnějších třídách při dnešních postojích veřejnosti ke školství je zbytečné hovořit. Je třeba mít na vědomí, že zlikvidovat pětinu škol během krátké doby není žádný problém. Zato znovu vybudovat dobře fungující učitelský sbor je záležitost dlouhodobá.

Vážený pane ministře,…

na zasedání Ústředního koordinačního výboru Svazu učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů dne 3. prosince 2010 jsem o stanovisku rady Společnosti středoškolských pedagogů ke státním maturitám i o záměru redukovat počet středních škol informoval všechny přítomné. Zejména stanovisko k redukci středních škol vyvolalo všeobecný souhlas. Většina členů výboru se ztotožňuje i s hodnocením státních maturit. Vzhledem k tomu, že jde o zkušené a celoživotně angažované pedagogy, měly by jejich názory při rozhodování o budoucím osudu našeho venkova být brána velmi vážně.

Na každém zasedání výbor Svazu řeší otázku alespoň formálního odškodnění postižených učitelů. Vzpomínám na rok 1993, kdy ministr Piťha rozhodl, že mezi nejpostiženější učitele bude rozdělen 1 milion korun. Když s tím přišel do vlády, mistr financí rozhodl, že nedostanou nic, protože to odporuje platným předpisům. Navíc ten milion nebylo možno vrátit do rozpočtu MŠMT, museli jsme ho vrátit Ministerstvu financí. Pět tisíc pro postižené učitele by asi státní pokladnu v době, kdy bývalí příslušníci StB dostávali cca 70 tisíc odchodného, asi hodně ochudilo. Je smutné, že učitelé, kteří doplatili na své protikomunistické názory, umírají dříve, než se dočkali alespoň malého zadostiučinění.

Vážený pane ministře,

            Velmi oceňuji Váš úspěch v prosazení zvýšení rozpočtu na školství. V dnešním Radiožurnálu ( 13. 1.) se hovořilo i o Lince důvěry pro učitele. Doufám, že zvýšení nástupních platů pro učitele, které jste prosadil, napomůže nárůstu počtu mužů i ve sborovnách základních škol. Jde i o to, jací to budou muži. Nejen ti, kdo nenašli lukrativnější zaměstnání, ale vedle opravdových pedagogických fandů i chlapi, kteří budou mít přirozenou autoritu a nebudou potřebovat pomoc vedení školy ani rodičů.

         Do nového roku Vám přeji především pevné zdraví a energie pro Vaši práci pro nápravu našeho školství!

S pozdravem

                                                                                              Tomáš Jurčík, předseda Společnosti středoškolských pedagogů

V Chomutově dne 13. ledna 2011